Nemohla sehnat poloviční úvazek, a tak založila mikrojesle
Eva Rusňáková z Nového Města na Moravě zažívala příběh podobný tisícům jiných maminek. Z ekonomických důvodů se potřebovala vrátit brzy do práce, tedy v době, kdy její holčičce ještě nebyly tři roky. Do školky malou nevzali a v úvahu tak přicházel jedině poloviční úvazek. Zaměstnavatelé ale k tomuto požadavku vstřícní nebyli. Jak to Eva vyřešila?
„Od kamarádky, která se zabývala dotačními programy, jsem se dozvěděla o existenci mikrojeslí i o tom, že je možné na jejich vybudování a provoz získat dotaci. Byla jsem úplně nadšená a rozhodla se udělat vše pro to, aby v našem městě mikrojesle vznikly,“ začíná své vyprávění Eva Rusňáková. Evu oslovila možnost provozovat mikrojesle u sebe doma a mít v nich kromě cizích dětí i svou vlastní dcerku.
Žádost o dotaci byla úspěšná, a tak v roce 2017 vznikly Mikrojesle NMNM. „Koncept domácího prostředí a menšího kolektivu je podle mě skvělý. Nejen pro děti, ale i pro maminky, které jsou klidnější,“ myslí si Eva. Službu nejprve inzerovala v místním tisku, brzy se ale vše rozkřiklo a dnes se maminky hlásí samy, nezřídka když jsou teprve těhotné.
Děti mohou spinkat, jak dlouho potřebují
V mikrojeslích mohou být dle podmínek dotace maximálně čtyři děti najednou, aby pečující osoba měla na každého dostatek času. Nyní novoměstské mikrojesle navštěvuje celkem 12 dětí, respektive devět dětí pravidelně a tři jsou náhradníci, kteří „zaskakují“, pokud je nějaké dítko nemocné. V docházce se děti různě střídají, například některé chodí jen na dopoledne, jiné jen dva dny v týdnu, ale najednou tu mohou být jen ty čtyři. „Za dobu naší existence se výrazně snížil věkový průměr dětí, nyní máme děti zhruba půlroční až 2,5 roku staré,“ vypočítává Eva Rusňáková. Většinou jde o děti přímo z Nového Města na Moravě a nejbližšího okolí, výjimkou ale nebyly ani děti ze Žďáru nad Sázavou nebo až z Brna.
Děti přicházejí mezi půl osmou a devátou hodinou ráno. Začíná se hrou, následuje svačinka. Pak se většinou seznamují s barvami, pastelkami či voskovkami, někdy zpívají a tancují. Následuje procházka venku nebo pobyt na zahradě. Po obědě jdou některé děti domů a ty ostatní spinkat. „Děti nebudíme, necháme je spát, dokud se nevzbudí samy. Tedy pokud si to rodič vyloženě nepřeje,“ přibližuje provozovatelka. Po další svačince si zhruba okolo půl čtvrté rodiče děti vyzvedávají.
Během jarní vlny pandemie koronaviru byly mikrojesle raději zavřené. „Přece jen vše bylo nové a nikdo moc nevěděl, jak je nemoc nebezpečná,“ vysvětluje Eva Rusňáková. S uvolněním opatření se provoz obnovil. Dětem měří každé ráno teplotu a dbá se na to, aby si pečlivě myly ruce. Evě Rusňákové, která si udělala rekvalifikační kurz Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky, s péčí o děti pomáhá bývalá zdravotní sestra a občas na vykrytí záskoků na dohodu o provedení práce také jedna seniorka. Část dne pracují ve dvou – hlavně kolem vycházky a oběda, kdy je nejvíc práce.
Mikrojesle fungovaly nejdřív u Evy doma. Jenže pak se jí narodilo další dítě, navíc v domě bydlí i manželovi rodiče, takže se mikrojesle časem přesunuly ke kolegyni, která má svoje děti už odrostlé, a navíc vlastní velkorysejší prostory.
Z rodičů se stanou přátelé
Mikrojeslí NMNM využila i lékařka Kristýna. Nejprve jim svěřila dceru Magdu, později i syna Mikuláše. Magdě byly v době nástupu necelé dva roky, Mikulášovi přesně dva. O mikrojeslích se Kristýna dozvěděla od kamarádky, která Evě Rusňákové pomáhala s žádostí o grant. „Díky tomu jsem měla v mikrojesle důvěru, která se ještě potvrdila při osobním setkání. Líbilo se mi prostředí a přístup pečujících osob,“ vzpomíná Kristýna. „Dcera zvládala pobyt v mikrojeslích skvěle, zlepšila se ve stolování a oblékání nebo přišla s novými poznatky třeba o lidském těle nebo s novým anglickým slovíčkem. Syn se adaptoval pomaleji, ale pobyt už snáší také dobře,“ dodává Kristýna.
Co Evu Rusňákovou na její práci nejvíc baví? „Největší radost mám z pomoci druhým. Že má práce i práce mých kolegyň dává smysl. Naše dětičky dělají veliké pokroky a každé nám přiroste k srdci. Maminky se díky nám mohou vrátit ke své profesi, na kterou dlouho studovaly, nebo tvrdě pracovaly, aby na ni dosáhly. Z některých rodičů se stanou i přátelé,“ říká šťastně provozovatelka mikrojeslí a je vidět, že svou práci má opravdu ráda.
Nemohla sehnat poloviční úvazek, a tak založila mikrojesle
Eva Rusňáková z Nového Města na Moravě zažívala příběh podobný tisícům jiných maminek. Z ekonomických důvodů se potřebovala vrátit brzy do práce, tedy v době, kdy její holčičce ještě nebyly tři roky. Do školky malou nevzali a v úvahu tak přicházel jedině poloviční úvazek. Zaměstnavatelé ale k tomuto požadavku vstřícní nebyli. Jak to Eva vyřešila?
„Od kamarádky, která se zabývala dotačními programy, jsem se dozvěděla o existenci mikrojeslí i o tom, že je možné na jejich vybudování a provoz získat dotaci. Byla jsem úplně nadšená a rozhodla se udělat vše pro to, aby v našem městě mikrojesle vznikly,“ začíná své vyprávění Eva Rusňáková. Evu oslovila možnost provozovat mikrojesle u sebe doma a mít v nich kromě cizích dětí i svou vlastní dcerku.
Žádost o dotaci byla úspěšná, a tak v roce 2017 vznikly Mikrojesle NMNM. „Koncept domácího prostředí a menšího kolektivu je podle mě skvělý. Nejen pro děti, ale i pro maminky, které jsou klidnější,“ myslí si Eva. Službu nejprve inzerovala v místním tisku, brzy se ale vše rozkřiklo a dnes se maminky hlásí samy, nezřídka když jsou teprve těhotné.
Děti mohou spinkat, jak dlouho potřebují
V mikrojeslích mohou být dle podmínek dotace maximálně čtyři děti najednou, aby pečující osoba měla na každého dostatek času. Nyní novoměstské mikrojesle navštěvuje celkem 12 dětí, respektive devět dětí pravidelně a tři jsou náhradníci, kteří „zaskakují“, pokud je nějaké dítko nemocné. V docházce se děti různě střídají, například některé chodí jen na dopoledne, jiné jen dva dny v týdnu, ale najednou tu mohou být jen ty čtyři. „Za dobu naší existence se výrazně snížil věkový průměr dětí, nyní máme děti zhruba půlroční až 2,5 roku staré,“ vypočítává Eva Rusňáková. Většinou jde o děti přímo z Nového Města na Moravě a nejbližšího okolí, výjimkou ale nebyly ani děti ze Žďáru nad Sázavou nebo až z Brna.
Děti přicházejí mezi půl osmou a devátou hodinou ráno. Začíná se hrou, následuje svačinka. Pak se většinou seznamují s barvami, pastelkami či voskovkami, někdy zpívají a tancují. Následuje procházka venku nebo pobyt na zahradě. Po obědě jdou některé děti domů a ty ostatní spinkat. „Děti nebudíme, necháme je spát, dokud se nevzbudí samy. Tedy pokud si to rodič vyloženě nepřeje,“ přibližuje provozovatelka. Po další svačince si zhruba okolo půl čtvrté rodiče děti vyzvedávají.
Během jarní vlny pandemie koronaviru byly mikrojesle raději zavřené. „Přece jen vše bylo nové a nikdo moc nevěděl, jak je nemoc nebezpečná,“ vysvětluje Eva Rusňáková. S uvolněním opatření se provoz obnovil. Dětem měří každé ráno teplotu a dbá se na to, aby si pečlivě myly ruce. Evě Rusňákové, která si udělala rekvalifikační kurz Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky, s péčí o děti pomáhá bývalá zdravotní sestra a občas na vykrytí záskoků na dohodu o provedení práce také jedna seniorka. Část dne pracují ve dvou – hlavně kolem vycházky a oběda, kdy je nejvíc práce.
Mikrojesle fungovaly nejdřív u Evy doma. Jenže pak se jí narodilo další dítě, navíc v domě bydlí i manželovi rodiče, takže se mikrojesle časem přesunuly ke kolegyni, která má svoje děti už odrostlé, a navíc vlastní velkorysejší prostory.
Z rodičů se stanou přátelé
Mikrojeslí NMNM využila i lékařka Kristýna. Nejprve jim svěřila dceru Magdu, později i syna Mikuláše. Magdě byly v době nástupu necelé dva roky, Mikulášovi přesně dva. O mikrojeslích se Kristýna dozvěděla od kamarádky, která Evě Rusňákové pomáhala s žádostí o grant. „Díky tomu jsem měla v mikrojesle důvěru, která se ještě potvrdila při osobním setkání. Líbilo se mi prostředí a přístup pečujících osob,“ vzpomíná Kristýna. „Dcera zvládala pobyt v mikrojeslích skvěle, zlepšila se ve stolování a oblékání nebo přišla s novými poznatky třeba o lidském těle nebo s novým anglickým slovíčkem. Syn se adaptoval pomaleji, ale pobyt už snáší také dobře,“ dodává Kristýna.
Co Evu Rusňákovou na její práci nejvíc baví? „Největší radost mám z pomoci druhým. Že má práce i práce mých kolegyň dává smysl. Naše dětičky dělají veliké pokroky a každé nám přiroste k srdci. Maminky se díky nám mohou vrátit ke své profesi, na kterou dlouho studovaly, nebo tvrdě pracovaly, aby na ni dosáhly. Z některých rodičů se stanou i přátelé,“ říká šťastně provozovatelka mikrojeslí a je vidět, že svou práci má opravdu ráda.
Nemohla sehnat poloviční úvazek, a tak založila mikrojesle
Eva Rusňáková z Nového Města na Moravě zažívala příběh podobný tisícům jiných maminek. Z ekonomických důvodů se potřebovala vrátit brzy do práce, tedy v době, kdy její holčičce ještě nebyly tři roky. Do školky malou nevzali a v úvahu tak přicházel jedině poloviční úvazek. Zaměstnavatelé ale k tomuto požadavku vstřícní nebyli. Jak to Eva vyřešila?
„Od kamarádky, která se zabývala dotačními programy, jsem se dozvěděla o existenci mikrojeslí i o tom, že je možné na jejich vybudování a provoz získat dotaci. Byla jsem úplně nadšená a rozhodla se udělat vše pro to, aby v našem městě mikrojesle vznikly,“ začíná své vyprávění Eva Rusňáková. Evu oslovila možnost provozovat mikrojesle u sebe doma a mít v nich kromě cizích dětí i svou vlastní dcerku.
Žádost o dotaci byla úspěšná, a tak v roce 2017 vznikly Mikrojesle NMNM. „Koncept domácího prostředí a menšího kolektivu je podle mě skvělý. Nejen pro děti, ale i pro maminky, které jsou klidnější,“ myslí si Eva. Službu nejprve inzerovala v místním tisku, brzy se ale vše rozkřiklo a dnes se maminky hlásí samy, nezřídka když jsou teprve těhotné.
Děti mohou spinkat, jak dlouho potřebují
V mikrojeslích mohou být dle podmínek dotace maximálně čtyři děti najednou, aby pečující osoba měla na každého dostatek času. Nyní novoměstské mikrojesle navštěvuje celkem 12 dětí, respektive devět dětí pravidelně a tři jsou náhradníci, kteří „zaskakují“, pokud je nějaké dítko nemocné. V docházce se děti různě střídají, například některé chodí jen na dopoledne, jiné jen dva dny v týdnu, ale najednou tu mohou být jen ty čtyři. „Za dobu naší existence se výrazně snížil věkový průměr dětí, nyní máme děti zhruba půlroční až 2,5 roku staré,“ vypočítává Eva Rusňáková. Většinou jde o děti přímo z Nového Města na Moravě a nejbližšího okolí, výjimkou ale nebyly ani děti ze Žďáru nad Sázavou nebo až z Brna.
Děti přicházejí mezi půl osmou a devátou hodinou ráno. Začíná se hrou, následuje svačinka. Pak se většinou seznamují s barvami, pastelkami či voskovkami, někdy zpívají a tancují. Následuje procházka venku nebo pobyt na zahradě. Po obědě jdou některé děti domů a ty ostatní spinkat. „Děti nebudíme, necháme je spát, dokud se nevzbudí samy. Tedy pokud si to rodič vyloženě nepřeje,“ přibližuje provozovatelka. Po další svačince si zhruba okolo půl čtvrté rodiče děti vyzvedávají.
Během jarní vlny pandemie koronaviru byly mikrojesle raději zavřené. „Přece jen vše bylo nové a nikdo moc nevěděl, jak je nemoc nebezpečná,“ vysvětluje Eva Rusňáková. S uvolněním opatření se provoz obnovil. Dětem měří každé ráno teplotu a dbá se na to, aby si pečlivě myly ruce. Evě Rusňákové, která si udělala rekvalifikační kurz Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky, s péčí o děti pomáhá bývalá zdravotní sestra a občas na vykrytí záskoků na dohodu o provedení práce také jedna seniorka. Část dne pracují ve dvou – hlavně kolem vycházky a oběda, kdy je nejvíc práce.
Mikrojesle fungovaly nejdřív u Evy doma. Jenže pak se jí narodilo další dítě, navíc v domě bydlí i manželovi rodiče, takže se mikrojesle časem přesunuly ke kolegyni, která má svoje děti už odrostlé, a navíc vlastní velkorysejší prostory.
Z rodičů se stanou přátelé
Mikrojeslí NMNM využila i lékařka Kristýna. Nejprve jim svěřila dceru Magdu, později i syna Mikuláše. Magdě byly v době nástupu necelé dva roky, Mikulášovi přesně dva. O mikrojeslích se Kristýna dozvěděla od kamarádky, která Evě Rusňákové pomáhala s žádostí o grant. „Díky tomu jsem měla v mikrojesle důvěru, která se ještě potvrdila při osobním setkání. Líbilo se mi prostředí a přístup pečujících osob,“ vzpomíná Kristýna. „Dcera zvládala pobyt v mikrojeslích skvěle, zlepšila se ve stolování a oblékání nebo přišla s novými poznatky třeba o lidském těle nebo s novým anglickým slovíčkem. Syn se adaptoval pomaleji, ale pobyt už snáší také dobře,“ dodává Kristýna.
Co Evu Rusňákovou na její práci nejvíc baví? „Největší radost mám z pomoci druhým. Že má práce i práce mých kolegyň dává smysl. Naše dětičky dělají veliké pokroky a každé nám přiroste k srdci. Maminky se díky nám mohou vrátit ke své profesi, na kterou dlouho studovaly, nebo tvrdě pracovaly, aby na ni dosáhly. Z některých rodičů se stanou i přátelé,“ říká šťastně provozovatelka mikrojeslí a je vidět, že svou práci má opravdu ráda.