Ředitelka školky: každá žena by měla mít možnost volby
Martina Ježková pracuje jako ředitelka mateřské školky v Čelákovicích a je maminkou dvouleté Terezky. S dětmi tak má bohaté zkušenosti. Protože se chtěla vrátit brzy do práce, dlouho přemýšlela o tom, jak zajistit péči o dceru. Pomohla jí náhoda – v budově školky zrovna vznikly mikrojesle a Martina se rozhodla je využít.
„Věděla jsem, že existují soukromé školky, ale o mikrojeslích jsem nikdy neslyšela,“ začíná svoje vyprávění Martina. „Zaujalo mě, že berou děti již od půl roku věku. A jelikož jsou hned vedle mojí práce, řekla jsem si, že je vyzkouším,“ pokračuje maminka. O Terezku se předtím starala paní na hlídání a Martina ji brávala všude s sebou, takže byla odmalička zvyklá na cizí lidi. Odpadly tak obavy, že by holčička pobyt v zařízení nezvládla. „Malé děti hodně spí, takže nástup do mikrojeslí proběhl bez problémů,“ vzpomíná Martina.
Terezce bylo šest měsíců, když začala do mikrojeslí chodit. Ze začátku jen dva dny v týdnu na dopoledne. „Kolem desátého měsíce trochu plakala, ale rychle to přešlo. Dnes bere mikrojesle jako svůj druhý domov a vyloženě se tam těší,“ pokračuje Martina.
Dcera odmítala postýlku, v mikrojeslích se to změnilo
Když Martina vyčerpala dvouletý rodičovský příspěvek, mohla Terezka do mikrojeslí chodit častěji, někdy i čtyřikrát týdně. Snášela to velmi dobře – díky tomu, že začala do zařízení chodit velmi brzo, přišlo jí to přirozené. A co Martina nejvíce ocenila? „Malá nechtěla vůbec spát v postýlce, usnula mi jedině v kočárku. Dokonce jsem si kvůli tomu koupila běhací kočárek a začala s ní běhat. V mikrojeslích ale viděla, že ostatní děti v postýlkách leží, takže si okamžitě lehla taky,“ vzpomíná se smíchem Martina. Kromě toho se velmi rychle naučila používat příbor nebo pít ze skleničky. „Zpětně si vybavuji, že jsem ji vlastně nemusela vůbec krmit. V mikrojeslích byly starší děti a Terezka trvala na tom, že bude sedět s nimi u stolečku, i když nedosáhla na zem, a snažila se je napodobit,“ vypočítává přínosy pobytu v kolektivu dětí.
O děti se v mikrojeslích starají profesionální pečující osoby. V jednu chvíli mohou být v zařízení maximálně čtyři děti, na které připadá jedna chůva. V praxi mikrojesle navštěvuje více dětí, protože se různě střídají. Chůvy dětem připravují pestrý program. „Terezka umí od dvou let barvy, zná hodně písniček a básniček. A hlavně je zvyklá chodit venku, ujde s přestávkami bez problémů i tři kilometry,“ neskrývá spokojenost Martina. Děti z čelákovických mikrojeslí také tráví hodně času se zvířátky – na zahradě mají králíčky, nedaleko jsou poníci.
Martina svého rozhodnutí nelituje
Martinu její práce baví a nedovedla si představit, že by byla doma s Terezkou čtyři roky. „Okolí se trochu divilo, proč se vracím do zaměstnání tak brzy. Já jsem to tak ale cítila. Jsem hodně aktivní a nechtěla jsem tak dlouhou pauzu. Myslím, že by každá žena měla být tak dlouho doma, jak to vyhovuje jí,“ říká Martina. Ona sama navíc šla do školky až téměř v pěti letech, do té doby byla doma s maminkou. Dodnes si pamatuje, že nástup do školky pro ni znamenal určité trauma.
K jejímu rozhodnutí využít mikrojesle přispělo i to, že je má blízko práce a jejich prostředí dobře znala. „Kdybych musela s malou někam dojíždět, asi by to bylo jiné a možná bych se tak rychle do práce nevracela. Svého rozhodnutí ale určitě nelituji,“ uzavírá Martina.
Ředitelka školky: každá žena by měla mít možnost volby
Martina Ježková pracuje jako ředitelka mateřské školky v Čelákovicích a je maminkou dvouleté Terezky. S dětmi tak má bohaté zkušenosti. Protože se chtěla vrátit brzy do práce, dlouho přemýšlela o tom, jak zajistit péči o dceru. Pomohla jí náhoda – v budově školky zrovna vznikly mikrojesle a Martina se rozhodla je využít.
„Věděla jsem, že existují soukromé školky, ale o mikrojeslích jsem nikdy neslyšela,“ začíná svoje vyprávění Martina. „Zaujalo mě, že berou děti již od půl roku věku. A jelikož jsou hned vedle mojí práce, řekla jsem si, že je vyzkouším,“ pokračuje maminka. O Terezku se předtím starala paní na hlídání a Martina ji brávala všude s sebou, takže byla odmalička zvyklá na cizí lidi. Odpadly tak obavy, že by holčička pobyt v zařízení nezvládla. „Malé děti hodně spí, takže nástup do mikrojeslí proběhl bez problémů,“ vzpomíná Martina.
Terezce bylo šest měsíců, když začala do mikrojeslí chodit. Ze začátku jen dva dny v týdnu na dopoledne. „Kolem desátého měsíce trochu plakala, ale rychle to přešlo. Dnes bere mikrojesle jako svůj druhý domov a vyloženě se tam těší,“ pokračuje Martina.
Dcera odmítala postýlku, v mikrojeslích se to změnilo
Když Martina vyčerpala dvouletý rodičovský příspěvek, mohla Terezka do mikrojeslí chodit častěji, někdy i čtyřikrát týdně. Snášela to velmi dobře – díky tomu, že začala do zařízení chodit velmi brzo, přišlo jí to přirozené. A co Martina nejvíce ocenila? „Malá nechtěla vůbec spát v postýlce, usnula mi jedině v kočárku. Dokonce jsem si kvůli tomu koupila běhací kočárek a začala s ní běhat. V mikrojeslích ale viděla, že ostatní děti v postýlkách leží, takže si okamžitě lehla taky,“ vzpomíná se smíchem Martina. Kromě toho se velmi rychle naučila používat příbor nebo pít ze skleničky. „Zpětně si vybavuji, že jsem ji vlastně nemusela vůbec krmit. V mikrojeslích byly starší děti a Terezka trvala na tom, že bude sedět s nimi u stolečku, i když nedosáhla na zem, a snažila se je napodobit,“ vypočítává přínosy pobytu v kolektivu dětí.
O děti se v mikrojeslích starají profesionální pečující osoby. V jednu chvíli mohou být v zařízení maximálně čtyři děti, na které připadá jedna chůva. V praxi mikrojesle navštěvuje více dětí, protože se různě střídají. Chůvy dětem připravují pestrý program. „Terezka umí od dvou let barvy, zná hodně písniček a básniček. A hlavně je zvyklá chodit venku, ujde s přestávkami bez problémů i tři kilometry,“ neskrývá spokojenost Martina. Děti z čelákovických mikrojeslí také tráví hodně času se zvířátky – na zahradě mají králíčky, nedaleko jsou poníci.
Martina svého rozhodnutí nelituje
Martinu její práce baví a nedovedla si představit, že by byla doma s Terezkou čtyři roky. „Okolí se trochu divilo, proč se vracím do zaměstnání tak brzy. Já jsem to tak ale cítila. Jsem hodně aktivní a nechtěla jsem tak dlouhou pauzu. Myslím, že by každá žena měla být tak dlouho doma, jak to vyhovuje jí,“ říká Martina. Ona sama navíc šla do školky až téměř v pěti letech, do té doby byla doma s maminkou. Dodnes si pamatuje, že nástup do školky pro ni znamenal určité trauma.
K jejímu rozhodnutí využít mikrojesle přispělo i to, že je má blízko práce a jejich prostředí dobře znala. „Kdybych musela s malou někam dojíždět, asi by to bylo jiné a možná bych se tak rychle do práce nevracela. Svého rozhodnutí ale určitě nelituji,“ uzavírá Martina.
Ředitelka školky: každá žena by měla mít možnost volby
Martina Ježková pracuje jako ředitelka mateřské školky v Čelákovicích a je maminkou dvouleté Terezky. S dětmi tak má bohaté zkušenosti. Protože se chtěla vrátit brzy do práce, dlouho přemýšlela o tom, jak zajistit péči o dceru. Pomohla jí náhoda – v budově školky zrovna vznikly mikrojesle a Martina se rozhodla je využít.
„Věděla jsem, že existují soukromé školky, ale o mikrojeslích jsem nikdy neslyšela,“ začíná svoje vyprávění Martina. „Zaujalo mě, že berou děti již od půl roku věku. A jelikož jsou hned vedle mojí práce, řekla jsem si, že je vyzkouším,“ pokračuje maminka. O Terezku se předtím starala paní na hlídání a Martina ji brávala všude s sebou, takže byla odmalička zvyklá na cizí lidi. Odpadly tak obavy, že by holčička pobyt v zařízení nezvládla. „Malé děti hodně spí, takže nástup do mikrojeslí proběhl bez problémů,“ vzpomíná Martina.
Terezce bylo šest měsíců, když začala do mikrojeslí chodit. Ze začátku jen dva dny v týdnu na dopoledne. „Kolem desátého měsíce trochu plakala, ale rychle to přešlo. Dnes bere mikrojesle jako svůj druhý domov a vyloženě se tam těší,“ pokračuje Martina.
Dcera odmítala postýlku, v mikrojeslích se to změnilo
Když Martina vyčerpala dvouletý rodičovský příspěvek, mohla Terezka do mikrojeslí chodit častěji, někdy i čtyřikrát týdně. Snášela to velmi dobře – díky tomu, že začala do zařízení chodit velmi brzo, přišlo jí to přirozené. A co Martina nejvíce ocenila? „Malá nechtěla vůbec spát v postýlce, usnula mi jedině v kočárku. Dokonce jsem si kvůli tomu koupila běhací kočárek a začala s ní běhat. V mikrojeslích ale viděla, že ostatní děti v postýlkách leží, takže si okamžitě lehla taky,“ vzpomíná se smíchem Martina. Kromě toho se velmi rychle naučila používat příbor nebo pít ze skleničky. „Zpětně si vybavuji, že jsem ji vlastně nemusela vůbec krmit. V mikrojeslích byly starší děti a Terezka trvala na tom, že bude sedět s nimi u stolečku, i když nedosáhla na zem, a snažila se je napodobit,“ vypočítává přínosy pobytu v kolektivu dětí.
O děti se v mikrojeslích starají profesionální pečující osoby. V jednu chvíli mohou být v zařízení maximálně čtyři děti, na které připadá jedna chůva. V praxi mikrojesle navštěvuje více dětí, protože se různě střídají. Chůvy dětem připravují pestrý program. „Terezka umí od dvou let barvy, zná hodně písniček a básniček. A hlavně je zvyklá chodit venku, ujde s přestávkami bez problémů i tři kilometry,“ neskrývá spokojenost Martina. Děti z čelákovických mikrojeslí také tráví hodně času se zvířátky – na zahradě mají králíčky, nedaleko jsou poníci.
Martina svého rozhodnutí nelituje
Martinu její práce baví a nedovedla si představit, že by byla doma s Terezkou čtyři roky. „Okolí se trochu divilo, proč se vracím do zaměstnání tak brzy. Já jsem to tak ale cítila. Jsem hodně aktivní a nechtěla jsem tak dlouhou pauzu. Myslím, že by každá žena měla být tak dlouho doma, jak to vyhovuje jí,“ říká Martina. Ona sama navíc šla do školky až téměř v pěti letech, do té doby byla doma s maminkou. Dodnes si pamatuje, že nástup do školky pro ni znamenal určité trauma.
K jejímu rozhodnutí využít mikrojesle přispělo i to, že je má blízko práce a jejich prostředí dobře znala. „Kdybych musela s malou někam dojíždět, asi by to bylo jiné a možná bych se tak rychle do práce nevracela. Svého rozhodnutí ale určitě nelituji,“ uzavírá Martina.